O mikroregionu

Název spolku je odvozen od nejvýznamnějšího symbolu regionu – staroslavného hradiště z doby ranného středověku. Budeč a její okolí je jedním z center prvotního osídlení české krajiny opředené legendami a plné archeologických lokalit. Národní kulturní památka Budeč je památkou evropského významu, která se díky své legendární i doložené historii stala symbolem české státnosti a vzdělanosti. Předrománská rotunda postavená knížetem Spytihněvem I. na akropoli Budečského hradiště kolem r. 900 je nejstarší zachovanou stavbou na území České republiky.

Návrší obtékané Zákolanským a Týneckým potokem bylo opevněno už v pozdní době bronzové, z níž pocházejí zbytky opevněné osady lidu s knovízskou kulturou (kolem 800 př. n. l.). Řídce osídleno bylo i v časně slovanském období v 7. stol. n. l., ale největšího významu nabylo až v období raného středověku nejen jako významná pevnost vznikající přemyslovské domény, ale i díky pobytu mladého kněžice Václava, který se tu podle legend učil čtení, psaní a zpěvu žalmů. Hradiště jako vojenské a správní centrum zaniklo v závěru 11. století a později je zmiňováno pouze v souvislosti s církevní správou. Nahlédnout do historie hradiště umožnily archeologické výzkumy, jejichž počátky ve čtyřicátých letech 19. století jsou spojeny s jedním z průkopníků archeologického bádání Václavem Krolmusem. Nejvíce poznatků však přinesl až archeologický výzkum Miloše Šolla a Zdeňka Váni, který začal v roce 1972 a trval až do počátku devadesátých let 20. století, kdy se na něm podílela mladší generace archeologů jako např. Andrea Bartošková, Ivan Krutina, Martin Gojda.

Jméno Budeč vzniklo podle jazykovědců z osobního jména Budek a znamená Budkův hrad. Tento názor ale v poslední době doznal vážné trhliny. Protože je vznik hradiště podle revidovaných výsledků archeologického výzkumu kladen až do poslední čtvrtiny 9. století, do doby vlády knížete Bořivoje, a z přemyslovského rodu žádný Budek znám není, hledá se jiné vysvětlení tohoto jména. Snad by mohlo pocházet od dřevěných stavení, která na hradišti byla, jak už uváděl renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan.

Centrem hradiště byla akropole o ploše 3,3 hektaru, na níž se kromě obydlí pro obyvatele hradiště nacházel i ohrazený knížecí dvorec, v jehož areálu nechal kníže Spytihněv I. po roce 895 postavit kostel zasvěcený sv. Petrovi. Kromě něj byl ve dvorci i palác, v němž sídlil hradský správce, jímž byl s největší pravděpodobností některý z nevládnoucích členů přemyslovského rodu. K akropoli přiléhalo předhradí, které zaujímalo dalších 19 hektarů a jeho opevnění se táhlo až k dnešní obci Zákolany. Hradby, z nichž jsou dnes valy porostlé stromy a keři, měly délku přes dva kilometry a byly postupně rozšiřovány, takže v nejmladší fázi měly šířku až 13 metrů. Uvnitř měly dřevohlinitou konstrukci zepředu zpevněnou čelní kamennou zdí.

Rotunda sv. Petra a Pavla

Z původní Spytihněvovy rotundy se až do dnešní doby dochovala hlavní klenutá loď, která má mírně elipsovitý půdorys s největším průměrem 8,64 metru a výškou klenby 12,2 metru. Původní podkovovitá apsida byla na sklonku 16. století zbourána a nahrazena obdélným presbytářem. Z tohoto období pochází kamenná kazatelna datovaná letopočtem 1585. Pod letopočtem je v hlubokém reliéfu provedena postava Krista jako Dobrého pastýře a ve vedlejším poli dvě postavy, zřejmě patroni kostela sv. Petr a Pavel. Současná podoba interiéru presbytáře pochází z devadesátých let 20. století, kdy byly odstraněny úpravy z roku 1927. Na severní straně rotundy byla v 10. století přistavěna ještě jedna podkovovitá apsida, která ale byla ve 12. století nahrazena románskou věží. Zřejmě tehdy bylo zasvěcení kostela sv. Petru rozšířeno o sv. Pavla. Stáří rotundy bylo prokázáno archeologickým výzkumem, který na její západní a jižní straně odkryl pohřebiště z přelomu 9. a 10. století, jehož hroby byly orientovány ke stavbě kostela.

Zbořený kostel Panny Marie

Na hradišti stál od druhé poloviny 10. století ještě jednoduchý obdélný kostelík zasvěcený Panně Marii, který byl ale za Josefa II. zrušen a posléze zbourán. Dnes ho připomíná maketa jeho základů, vytvořená na základě zaměření při archeologickém výzkumu Miloše Šolla. V kostele se nacházely dva starobylé náhrobky, které byly při jeho bourání přeneseny do areálu nového hřbitova. Náhrobek z červeného mramoru z roku 1625 je dodnes zazděn zvnějšku ve zdi presbytáře rotundy, druhý, pískovcový náhrobek byl zazděn do zdi vlevo od vchodu na hřbitov, kde je dnes vidět pouze značně zvětralou pískovcovou desku bez jakéhokoli nápisu.